Letní Nový svět

Nový svět na Hradčanech je kouzelné místo, které si nikdy nenechám ujít. Tentokrát jsem sem zamířila za kulturou, a sice na letní scénu Divadla Ungelt na představení Dobrou noc, mami. Byla to tedy docela depresivní hra, ale jinak ten večer (procházka i divadlo) stál za to. 

Dobrou noc, mami na stránkách divadla Ungelt

Park Maxe van der Stoela v Praze

Narazila jsem na parádní park na Hradčanech, který jsem vůbec neznala. Na jeho místa totiž bylo donedávna (no dobře, do roku 2014, prostě to holt rychle utíká) staveniště potřebné pro výstavbu tunelu Blanka. Revitalizace místa vyšla na hezkých pár milionů, ale stálo to za to! Park s vodními prvky v bezprostřední blízkosti Pražského hradu, pro malé děti během letních vederm můžu jen doporučit.

Park Maxe van der Stoela je park u křížení Patočkovy, Myslbekovy a Střešovické ulice na Hradčanech v Praze 6. Zabírá 2,5 hektarů, byl otevřen v roce 2014, náklady na něj činily 60 milionů korun. Park je osázen množstvím keřů a stromů, protéká jím potok Brusnice, byl zde vybudován i rybník o rozloze 1,5 tisíc m², vyhlídka a rozsáhlé dětské hřiště. Byl součástí výstavby tunelového komplexu Blanka, který prochází pod ním. Nese název po nizozemském ministru zahraničních věcí Maxu van der Stoelovi, který byl prvním západoevropským politikem, jenž kontaktoval v Praze Chartu 77, byl mu zde postaven také památník. V Parku bylo vysazeno 4500 keřů, 175 stromů a 3500 trvalek. Prochází kolem něj Mariánské hradby.  

(zdroj Wikipedie)

Karlovy Vary nadvakrát

 Koncem týdne nabývala předpověď  počasí dost depresivní podoby, a tak jsme se ve čtvrtek vydali vlakem do Karlových Varů, kde to přece jen mělo být o něco lepší. Konečně jsme si mohli projet celou zdejší legendární trať zvanou Krušnohorský Semmering  - fakt pěkné. 

Trať Karlovy Vary – Johanngeorgenstadt je železniční trať dlouhá 47,2 kilometrů v Krušných horách v okrese Karlovy Vary. Na trati leží sedmnáct železničních stanic a zastávek. Trať byla budována v několika etapách. Maximální klesání (resp. stoupání) trati je 30 promile (v úseku Pernink – Potůčky). Pro povahu trati (stoupání, převýšení) se jí přezdívá Krušnohorský Semmering. Nejvyšší bod na trase (915 m n. m.) se nachází mezi stanicí Pernink a zastávkou Oldřichov u Nejdku a stanice Pernink (902 m n. m.) je druhá nejvýše položená železniční stanice v Čechách.

A co Karlovy Vary? Nadšení. Konečně nějací lidé, ale bylo jich docela uměřeně (jsem zvyklá na Karlsbad za filmového festivalu, to se nedá srovnat). Navíc chyběli oni noví Rusové v teplákových soupravách, v dobách předcovidových všudypřítomní. Prošli jsme se městem po kolonádě a kolem říčky Teplé, vyvezli se výtahem na vyhlídku, ochutnali teplou oplatku i horké prameny, prohlídli si Vřídlo, které netryská v opravované budově Vřídelní kolonády, ale venku před ní, a došli až k Puppu. Zvážili jsme cestu lanovkou na Dianu (zamítnuto) a pak se pomalu vydali po druhé straně řeky zpátky na nádraží. Chytli jsme báječné počasí, dokoupili, co bylo potřeba, prostě pěkně jsme si to užili. V Potůčkách mimochodem skoro celý den pršelo....

V pátek, v poslední den dovolené, jsme si cestu do Karlových Varů zopakovali, a to proto, že jsme měli v plánu navštívit naši kamarádku Janičku, která tu bydlí. S Janou a její dcerou Aničkou jsme tentokrát vyrazli do karlovarských lázeňských lesů. Parkovali jsme u sv. Linharta, kde si Anička dala jednu cestu v lanovém centru a my si zatím prohlédli jelení vyhlídku a místo, kde se setkává kroužek mladých myslivečků. Odolali jsme nabídce opéci si buřta na švédských kamnech za 200 Kč a po stezce lemované obrysy divokých zvířat jsme se vydali na cca 3 km cestu směr rozhledna Diana. Nadchlo nás, že na Dianu vede výtah a že je tam vstup volný, čehož Bartoloměj využil a navštívil ji 3x. Výhledy pochopitelně nic moc, ale dalekohled jsme vyzkoušeli. Dali jsme si jídlo, načež se dalo do brutálního deště a dokonce i několikrát zabouřilo. Cesta zpátky k autu nic moc, pláštěnka nějak nefungovala, Bárt měl mokré kalhoty, prostě - nakonec jsme tomu dešti, na který jsme tak nějak čekali celý týden, neutekli. Ale i tak jsme si Krušné hory užili, a to jsme řadu místních cílů ani nestihli. Holt někdy příště!