Lanovka a unikátní rozhledna na Zadově

Pátý den dovolené na Šumavě - počasí je snad den ode dne horší, prakticky nepřetržitě leje. Meteorologické radary ukazují, že východněji od nás by snad mohlo být lépe, a tak bereme auto a jedeme se podívat na další lanovku, která nám chybí do sbírky: Zadov - Kobyla.

Cestou to na nějakou výraznější změnu počasí nevypadá, ale v oblasti Churáňova se to začíná lepšit. Sice stále prší, ale aspoň není tak zataženo. Lanovku máme ovšem sami pro sebe, VIP jízda v dešti. Technické parametry lanovky tady. 

Našim hlavní cílem je unikátní rozhledna zvaná Skokanský můstek. Vznikla z opravdového skokanského můstku, který tu vyrostl v roce 1978. Pavel Ploc tu skočil rekord můstku - 95 metrů. Naposledy se tu skákalo v roce 1996, už od roku 1993 byla věž přístupná turistům. Po generální rekonstrukci, která proběhla v letech 2014- 2015, byla věž oficiálně prohlášena za rozhlednu. Vyhlídková plošina můstku je 32 metrů nad zemí, v nadmořské výšce 1109 m n. m. Nahoru vede 158 schodů. Na jihozápadní stěně věže je horolezecká stěna. Bohužel, kvůli počasí toho dneska moc vidět nebylo. 

V dešti jsme pak pokračovali na Pláně, kde jsme se ve zdejší chatě naobědvali. Pak jsme si dali malou zdravotní procházku po okolí - tady svého času trénovala olympijská vítězka Kateřina Neumannová:-) My jsme si užili plantáží borůvek. Chvílemi pršelo, chvílemi to šlo. K Bártově velké radosti jsme se svezli lanovkou i dolů. Byl to den přímo odpočinkový:-)

A turistické vizitky na závěr:

Vyhlídka měla v průběhu doby dvě verze - nejprve starou verzi v podobě skokanského můstku, tu posléze nahradila verze rozhlednová, aktuální.

Svou turistickou vizitku má i samotný lyžařský areál.

K Čertovu jezeru na Šumavě

Dovolená na Šumavě - den 4.

Na tento den jsem původně naplánovala výjezd lanovkou na Pancíř a potom pohodlnou procházkou z kopce do Železné Rudy do našeho penzionu. Předpověď počasí byla totiž dost bídná (samé kapičky) a náš Bartoloměj kašle...

Jenže... i když jsme se na Špičák vlakem po ránu přepravili, tak lanovka na Pancíř dnes z technických důvodů nejezdila... A tak jsme museli improvizovat. Nakonec jsme se po žluté vydali k Čertovu jezeru.

 

Cestou jsme minuli zajímavou stavbu - statek Girlghof. Girglhof (Jiříkův dvůr) byl jeden z nejstarších a také největších železnorudských selských dvorců, který vznikl již ve druhé polovině 17. století. Pozemek vyklučil a rozlehlý statek vybudoval Michael Schreiner v roce 1686. Jméno Girglhof pochází zřejmě od křestního jména Jiří (takové bylo křestní jméno Schreinerových tří synů). Ke dvorci v té době napůl přiléhalo i Čertovo jezero, kterému se tehdy říkalo Firglsee. Ke statku patřila i kaple sv. Antonína Paduánského. V roce 1877 dřevěný Girglhof vyhořel (údajně chytil od jiskry z lokomotivy z nedaleké trati), na jeho místě pak vyrostl zděný statek.

Girglhof fungoval i jako penzion a restaurace a byl u turistů velmi vyhledávaný, jednak pro svou polohu na cestě k Čertovu a Černému jezeru, ale též pro domácí kuchyni a plzeňské pivo. Statek byl v rukou rodiny několik stovek let, prodán byl dvorec v roce 1939, jeho nový německý majitel však byl po válce odsunut. Po znárodnění byl v objektu družstevní kravín a dvorec byl v majetku Státního statku Dešenice. Dnes je obytná budova i přilehlá kaplička v dezolátním stavu. Statek je v soukromém vlastnictví.

Cesta vedla i kolem bývalé Tereziiny huti, bývalé sklárny, která také patřila svého času ke Girglhofu (založeno 1883). V jedné peci s 8 pánvemi se tu vyrábělo tabulové a zrcadlové sklo. Huť údajně dvakrát vyhořela, naposledy v roce 1892, následně nebyla už nikdy obnovena.   V současnosti lze v místě původní sklárny vidět zbytky tavící pece a části kamenného zdiva budov. Vzhledem k tomu, že se v době našeho průchodu kolem dalo zrovna do deště, tak jsme se na obhlídku do lesa ani nevydali. 

Cesta pokračovala do kopce, po asfaltce, celkem asi 3 km.

Čertovo jezero - jedno z nejhezčích míst na Šumavě. Druhé největší šumavské ledovcové jezero, obvod hladiny činí 1360 m, největší hloubka 36 m a průměrná hloubka téměř 18 m.Voda je z jezera odváděna Jezerním potokem do Řezné (Regen) a dále pak až do Černého moře. Nad jezerem se tyčí 313 m vysoká karová stěna.

Po červené jsme se pak vydali zpátky do Železné Rudy. Chvílemi poprchávalo, jednou vysvitlo i sluníčko, jinak ale setrvale zataženo. 

Kousek před Rudou, na křižovatce červené a modré značky, jsem si ještě zašla k pomníčku českého grafika a ilustrátora Adolfa Kašpara, který tu tragicky zemřel 29. června 1934 - ranila ho mrtvice při procházce. Ilustrace Adolfa Kašpara určitě znáte - ilustroval třeba Babičku Boženy Němcové, nebo celou řadu knih Aloise Jiráska.

(ukázka z Babičky)

A pak už po modré do Železné Rudy. 

Poslední zajímavost: železnorudský jasan, chráněný strom.  Obvod kmene jasanu ztepilého  činí 331 cm a koruna stromu dosahuje do výšky 18 m (měření 2003). Jasan je asi 110 let starý, je chráněn od roku 1995 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.

Poté, co jsme dorazili domů, začalo pršet. A střídavě lilo až do večera....