Streetartová umělkyně Toybox letos v rámci festivalu Město=Galerie vytvořila letos v Mladé Boleslavi zatím své nejrozsáhlejší dílo, a to ve vnitrobloku v ulici 17. listopadu. Je to naprosto monumentální a skvělé.
Více tady.
Sama Toybox na svém FB profilu o téhle realizaci napsala:
Toybox Toybox
13. září
Včera jsme z parku uvnitř vnitrobloku v ulici 17. listopadu odstranili pásky a celou hru jsme tím otevřeli veřejnosti.
Jak si zahrát novou interaktivní městskou hru pro děti od Město=Galerie? Potřebujete jen papír a tužku, v jednom místě hrací kostku. Celá je přístupná a pro všechny zdarma. A mám pro vás malé překvapení: pokud vyluštíte tajenku, na místě se vyfotíte, označíte mě na instagramu (Toybox010101) nebo na Facebooku a pošlete mi do pošty adresu - po celé republice vám pošlu malý dárek - svou selekci streetartových pohledů (které se nedají nikde objednat ani koupit.)
Hra začíná na křižovatce uprostřed - a jak je vidět z fotek - je zaměřená na sport, poznávání přírody Mladoboleslavska a legraci a radost ze života.
Ve vnitrobloku tak najdete například místa, kde můžete někomu vyznat lásku, zónu poznávání emocí pro děti nebo místo, kam se může postavit někdo, kdo je velmi milován.
Což jsme, pevně doufám, všichni.
V čem je hra v Boleslavi unikátní?
- na hřiště a na chodníky se maluje u nás i ve světě - nikde jsem ale nenašla to, že by někdo vytvořil podobnou městskou hru
- má jeden význam a příběh - celý prostor vnitrobloku propojuje významem, který ale není očividný, musí se vyluštit
- je pro velké i pro malé - prostor chodníků mění v malou galerii, kterou můžete prohlédnout tím, že se projdete po parku
- je určená pro dlouhodobé i krátkodobé návštěvníky - jsou na ní prvky pro každého - pro sportovce, děti i prostě lidi, kteří parkem procházejí, o některých věřím, že je bude při opakovaném čtení posilovat
Úplně upřímně: Tvorba této hry - a obecně tvorba streetartu v Mladé Boleslavi 🙂 - pro mě byla a je vždy velkou lekcí. My ženy jsme odmalička vedeny společností k tomu, abychom dělaly věci, které "nikomu nevadí". Já osobně pocházím z rodiny (tím myslím zejména prarodiče), kdy se velký důraz vždy kladlo na to "co by tomu řekli lidi" a na to "co by si o tobě kdo pomyslel."
Bylo pro mě tak velmi osvobozující zažít si, že i - na moje poměry - poměrně hlasitě vyjadřovaný nesouhlas (ofc bylo to na internetu a ofc jsem zmlsaná chválou, kterou obvykle v místě moje malby sklízí.) - může člověk přežít. Prostě naučila jsem se tady, že je možné, že přestože máte jen ty nejlepší úmysly a nic neošidíte, tak se v životě dostanete do situace, kdy se ne každému to, co děláte líbí, a to je prostě akorát to, co to je: prostě se to ne každému líbí."
To neznamená, že byste to měli vzdávat - ba právě naopak - čím víc vás někdo tlačí a nadává vám, tím víc vás nakonec posílí a otuží (alespoň tedy mně.). Takže se doopravdy dá akorát poděkovat: díky moc, zase jsem díky vám o něco silnější.
A i když si ti přísloveční "lidé, co by tomu něco řekli" v tomto případě opravdu dost věcí řekli, neznamená to, že pak nepřišli další lidé a ti mi neřekli, že něco tak hezkého ještě v Boleslavi neviděli nebo že jsem celý park proměnila v nádherné umělecké dílo. 🙂 A je prostě jenom na vás (a na mě) který druh těch lidí budeme poslouchat a na jaké lidi budeme soustředit svou pozornost.
