Liberecké sochy: Dobývání kosmu

Na sídlišti Kunratická, před poněkud zchátralým nákupním centrem LUNA, stojí socha Dobývání kosmu. Jejími autory jsou bratři Jiří Dostál a Josef Dostál.

Vytvořeno v roce 1988
Materiál: nerezová ocel, beton
Rozměry: Ø prstence 500 cm, šířka 72 cm

Nákupní centrum působí poněkud tristním dojmem, zato socha je zpracovaná kvalitně a vypadá, jako nová (tedy až na počmáraný betonový podstavec).

Více se dozvíte na webu Libereckého kraje. 

David Černý a Torzo tanku

Nám. Kinských, David Černý a Torzo tanku. „Dočasně umístěn... Tak tomu říkali..."
Instalace k 21.srpnu 1968.

Foceno 21.9.2018

Trigy na střeše Národního divadla

O víkendu 8. a 9.9.2018 se na Praze 1 slaví Dny evropského dědictví a otvírají se jindy nepřístupné památky. Výjimečně jsem byla v sobotu v Praze, a tak jsem se na jednu takovou památku vypravila, a to na střechu Národního divadla, podívat se na zdejší Trigy.

Bronzové Trigy (antická trojspřeží) zdobí nárožní pylony Národního divadla a jsou nejlépe vidět z vltavského nábřeží a z Národní třídy. Jejich autorem je sochař Bohuslav Schnirch (1845–1901), který na nich pracoval přes třicet let. Při slavnostním otevření divadla ale Trigy ještě nebyly hotové, a tak byly na pylony umístěny jen sádrové modely v původní velikosti, které však vzaly za své při požáru Národního divadla. Nový architekt Josef Schulz již Trigy z uměleckých důvodů na střeše nechtěl, nakonec se je ale podařilo prosadit díky úsilí Miroslava Tyrše a nátlaku veřejnosti. A tak se na střechu Národního divadla Trigy vrátily, ale až po Schnirchově smrti, v roce 1911, a to v nové podobě, kterou jim vnukli Schnirchovi žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun (ten podle své ženy Julie vytvořil Victorie, bohyně vítězství, které koňská spřežení řídí).

Za 107 let pobytu na střeše zlaté kapličky toho Trigy dost zažily, nejdramatičtější to bylo asi během druhé světové války, kdy bylo kvůli obavám z bombardování a příp. pádu Trig ze střechy, přistoupeno k vylití soch betonem... To bohužel nezůstalo bez následků, beton se na rozdíl od bronzu neumí přizpůsobit změnám teplot, takže Trigy popraskaly... Restuaračním pracím se Trigy podrobily již  několikrát, naposledy v roce 2007, je plánováno, že by snad mohly dalších 50 let vydržet. 

A jak vypadají Trigy dnes? Podívejte se na fotky. V rámci DED jsem totiž i já vystoupala po 139 schodech až nahoru. A tam mě málem kleplo: ukázalo se totiž, že terasa s Trigami je přístupná návštěvníkům Národního divadla kdykoliv během představení...  Ač chodím do Národního divadla pravidelně (naposledy jsem tu byla na Maryše předevčírem), tak tahle informace mi zůstala utajená! Uklidňuje mě alespoň to, že dnes to bylo s moc zajímavým výkladem dámy z ND+, dostala jsem i leták s jejich dalšími aktivitami a už jsem si jich pár vyhlídla (návštěvu archivu ND, prohlídku fasád s dalekohledem a přednášku o včelách na střeše ND). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zajímavé záběry nabízí také dokument České televize, na který se můžete podívat na ivysílání.

Alšova jihočeská galerie na Hluboké

Jednou ze zastávek v jižních Čechách byla Alšova jihočeská galerie na Hluboké. Ve vedlejším zámku jsem byla několikrát, ale tady poprvé. A byla to hodně příjemná zastávka. Galerie sídlí v neogotické zámecké jízdárně a nese jméno slavného jihočeského rodáka Mikoláše Alše. Pro mě byla největším lákadlem výstava grafik Františka Kupky, ale nakonec jsem byla nadšená i ze stálé expozice, kde se prolíná středověké umění s uměním moderním a překvapila i výstava krajinomaleb ze sbírek pojišťovny Kooperativa.

Stálá expozice se jmenuje "Meziprůzkumy / sbírka ajg 1300–2018" a kombinuje středověké umění a modernu 20. století. 

Na Hluboké jsem se nejvíc těšila na Františka Kupku a jeho grafiky z cyklu Člověk a země. Tenhle cyklus patří k tomu nejrozsáhlejšímu, co Kupka v ilustraci vytvořil. Nečekejte žádná abstraktní díla, naopak, jedná se o zcela moderní ilustrace šestisvazkové encyklopedie o vývoji lidstva od prehistorie do současnosti. Ilustrace vznikaly od roku 1905 do roku 1908. Najdete tu ztvárněné příslušníky jednotlivých národů, výjevy z historických etap, překvapivě tu naleznete i zárodek boje za práva zvířat či ekologickou tematiku. Bohužel se tu nemohlo fotit, tak jen oficiální video ze stránek galerie. 

Poslední výstavou byla Česká krajinomalba / ze sbírek pojišťovny Kooperativa. Tato pojišťovna již více než 25 let shromažďuje umělecká díla domácích autorů a za tu dobu vytvořila rozsáhlý cyklus, kde jsou zastoupena snad všechna velká jména české krajinomalby. Na výstavě se tak třeba potkáte s díly Antonína Chittussiho, Antonína Slavíčka, Julia Mařáka, Bohumila Kubišty, Otakara Nejedlého, Václava Rabase či Václava Špály. Výstava je putovní, takže se s ní možná časem potkáte i na dalších místech ČR.

 

 

 

 

 

 

Další díla se nacházejí i při vstupu do galerie a v zahradě.

V rámci festivalu Umění ve městě 2018 jsou pak na Hluboké umístěny dvě sochy Radka Andrleho - Válečnice a Strážkyně.

Vila manželů Benešových v Sezimově Ústí

Cestou na prodloužený víkend v Českém Krumlově zastávka v Sezimově Ústí. Ač jsem v tomhle městě v mládí několikrát pobývala (kde jsou ty vodácké časy?), do vily manželů Benešových jsem zavítala poprvé.  

Tehdejší ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš si v Sezimově Ústí v letech 1930 - 1931 nechal pro sebe a pro svou ženu Hanu postavit na soutoku Lučnice a Kozského potoka letní sídlo. Výstavby se ujal architekt Petr Kropáček a vilu dle přání objednatelů navrhl v jihofrancouzském stylu. Později, v roce 1937, proběhla ještě dostavba podle projektu architekta Otokara Fierlingera - byl přistavěn nový trakt se sallou terrenou a terasu v průčelí zastínila obloučkovitá lodžie.

Benešovi do vily rádi jezdili i v době, kdy se stal Edvard Beneš prezidentem - přijímali tu návštěvy, vedla se tu jednání (rád sem jezdil např. Karel Čapek, který prý věnoval paní Haně jedny vánoce sadu rýčů, klíče od domu měli i Masarykovi - zejména Alice a Jan zde byli vždy vítanými hosty). Právě odsud odjel v roce 1938 prezident Beneš do exilu, sem se také vrátil po abdikaci v červnu 1948. Ve vile dne 3.9.1938 zemřel, pohřben je v hrobce v zahradě, na místě zvaném Kazatelna, kde údajně kázal Mistr Jan Hus (hrobku navrhl architekt Pražského Hradu Pavel Janák, bustu vytvořil sochař Karel Dvořák). V Sezimově Ústí dožila svůj život i první dáma, do hrobky byla uložena v roce 1975.

V listopadu 1973 sepsala Hana Benešová závěť, v níž odkázala část mobiliáře a vilu s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po její smrti převzal v roce 1975 tyto nemovitosti Okresní národní výbor v Táboře. Koncem roku 1975 byl mobiliář z vily odvezen do depozitáře a dům smluvně převeden do majetku Úřadu předsednictva vlády ČSSR.

Vila je nyní majetkem Úřadu vlády České republiky.  Z podnětu předsedy vlády Mirka Topolánka prošla vila v letech 2006 až 2009 náročnou obnovou, byl sem navrácen původní nábytek, vytvořeny kopie některých interiérových prvků. Od letošního roku je vila přístupná vždy o víkendech, v létě i v pátek. Vstup zdarma, jen je nutné si prohlídku předem rezervovat zde: http://rezervace.benesovavila.nm.cz/.  

Na stránkách Úřadu vlády si můžete stáhnout brožurku vydanou v roce 2009 u příležitosti zpřístupnění vily po rekonstrukci a najdete tu i další informace o vile, vč. videí a fotogalerie. 

V rámci prohlídky je možné prohlédnout si nový památník - návštěvnické centrum, kde jsou umístěné některé předměty osobní potřeby, které Edvard Beneš vlastnil a kde je možné také shlédnout film. Volně přístupný je park a hrobka. S průvodcem je pak možné navštívit samotnou vilu (pracovnu, obývací pokoj, jídelnu, ložnici) a přilehlou část zahrady, včetně skalky a tzv. Čapkovy studánky. 

Návštěvnické centrum

 

 

Výhled na Lužnici 

Hrobka manželů Benešových

Zahrada Benešovy vily, vč. skalky a Čapkovy studánky

Vila ze všech stran (v interiéru je zákaz fotografování)

Busta T.G.M. 

Letní terasa a zároveň místo, kde byl Edvard Beneš po smrti vystaven veřejnosti.

Turistická vizitka na závěr. Místo, které rozhodně stojí za návštěvu.