Anna Cima: Probudím se na Šibuji (kniha)

Kniha mladé české autorky Anna Cima získala letos v dubnu Literu pro objev roku. My doma jsme knihu objevili už před vánoci a u nás pod stromečkem se tak ocitla dokonce dvakrát, neb jsme si ji darovali navzájem:-) Jenže najít čas a náladu na tuhle knížku, která svého času způsobila literární senzaci, přišel až teď po letních prázdninách. Přibalila jsem si ji na dlouhou cestu vlakem na Moravu a zpět a udělala jsem moc dobře - z vlaku si nepamatuji vůbec nic, jen to, že jsem si přála, aby měl zpoždění a já si ji mohla v klidu dočíst (zadařilo se, díky Český národní dopravče:-)

Hlavní hrdinkou je Jana Kupcová, resp. Jany Kupcová dvě. Jedna Jana studuje japanistiku na pražské Filosofické fakultě a touží se dostat do Japonska. Pokouší se získat stipendium, tématem jejího výzkumu by mohl být neznámý japonský spisovatel Kijomaru Kawašita, po kterém Jana pátrá na internetu, v dobovém tisku 20. let minulého století i v románu, který se jí dostane do rukou a který by mohl mít autobiografické prvky. S překladem ji pomáhá podivínský spolužák Viktor Klíma, který možná nebude takový blázen a loser, jak se na první pohled zdá, zábavné momenty kromě  něj ale v knize obstarávají i Janiny kamarádky - bioložka Kristýna a hudebnice Mačiko. 

Druhá Jana Kupcová to má složitější, je to totiž duch, myšlenka, prostě imaginární sedmnáctileté já té reálné Jany, které trčí v jakési časoprostorové smyčce v japonské čtvrti Šibuji a nemůže se odsud dostat. Možná trest za neuváženou myšlenku: "Tady bych chtěla zůstat navždy", kterou kdysi Jana při návštěvě Tokia pronesla? Tahle Jana se courá po Šibuji a nikdo si ji nevšímá. V knihovně se učí japonské znaky, poslouchá hovory Japonců (a pomalu jim začíná rozumět), čte si manga v obchodě s komiksy, šmíruje mladé hudebníky z kapely stylu visual-kei a touží odsud zmizet zpátky do Prahy. Podaří se rozdvojené identitě znovu splynout? Pomohou v tom přátelé, nebo se zapojí Kijomaru Kawašita?

S Probudím se na Šibuji jako byste se ocitli v románu Haruki Murakamiho - magický realismus jak vyšitý, ovšem s českým humorem, ironií a a také s českými reáliemi. Hrdinka tu bloudí budovou filozofické fakulty v Celetné, chodí do studentských hospůdek, věrně popisuje slasti i strasti studentského života. Milovníci Japonska ale nezůstanou zkrátka, ať už v podobě historických exkurzů, které jsou součástí literárního bádání po stopách Kawašity (kaligrafie, zemětřesení), nebo v představování současné japonské kultury, kterou poznává Jana 2 na Šibuji (jídlo, hudba, komiksy).

Musím uznat, že jsem se dost bavila. Knížka se dobře čte, střídání prostředí funguje, hlavní hrdinka působí (v rámci možností) uvěřitelně, celé je to poměrně vtipné, člověku se ani nechce věřit, že jde o literární debut. Svou roli samozřejmě hraje i to, že magický realismus patří k žánrům, které si občas ráda přečtu a  "Murakáč" (tak se o něm v knize mluví) je mým oblíbeným spisovatelem. Stejně ráda ho má ostatně i Anna Cima, byl to právě on, ji přivedl k zájmu o zemi vycházejícího slunce a možná i díky němu žije dnes osmadvacetiletá autorka (a japanoložka) v Tokiu. Probudím se na Šibuji je její první knihou, krom Magnesie Litery pro objev roku získala i cenu Česká kniha a cenu Jiřího Ortena.  Pevně doufám, že Probudím se na Šibuji nebude její jedinou knihou a že v Japonsku načerpá inspiraci na nějakou další chuťovku. 

Hodnocení: 95%

Anna Cima: Probudím se na Šibuji

• Nakladatel: Paseka
• EAN: 9788074329128
• ISBN: 978-80-7432-912-8
• Ilustrace: Cima, Anna a Cima, Igor
• Popis: 1× kniha, brožovaná, 320 stran, česky
• Rozměry: 12,8 × 22 cm
• Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Robert Barta: Pluto (socha)

V polovině září se na nádvoří Fakultní nemocnice Motol (před budovou ředitelství naproti vstupu do metra) objevilo nové sochařské dílo: obrovská psí bouda s nápisem Pluto od autora Roberta Barty.

Nový umělecký přírůstek sochařských projektů do veřejného prostoru FN Motol potěší tentokrát dětské návštěvníky a jejich rodiče. Pohrává si s měřítky a vykresluje utopické a snivé představy o světě, ve kterém jsme kdysi byli malí a vše okolo nás mělo jiné rozměry a funkce. Objekt Pluto je takový malý sen, jak vnímat trochu jinak náš obvyklý svět – lehce a nezávazně – a podporuje nebát se vykročit z našich zavedených postojů. Robert Barta nabízí hravým způsobem umělecký objekt, který lidem vrací to, o čem kdysi snili. Jako malé děti, které chtěly umět létat a nestaraly se o to, zda to bylo reálné. Prostřednictvím Pluta máte možnost konfrontace s prostředím, které vás nutí se usmívat a představovat si jeho neobyčejného obyvatele. 

Barta tak potvrzuje známý výrok, že jakmile ztratíme naše sny a bláznivé představy, zahyne věda, umění i láska. Rovněž úsměvná je umělcova hra s názvem díla – Pluto – jako disneyovská postavička, kterou nevidíme a můžeme si ji v tomto environmentu jen představovat, nebo také „planeta“, které odebrali po 76 letech titul vzhledem k tomu, že je přimknutá k jiným, podobně velkým tělesům.

Vstupte na planetu dětství a vzpomínek – dětství je totiž vědecká disciplína.

Robert Barta (1975) je český umělec žijící a pracující v Berlíně. Pro svou uměleckou práci nachází materiál v každodenních předmětech nebo situacích, ve kterých hravým způsobem komentuje současný svět. S nepatrnými změnami, nesourodými kombinacemi, hraním se slovy a jejich významy zavádí strategii “zneužití”, která transformuje povahu známých objektů, aby odhalila jejich vnitřní podstatu, paradoxy a napětí, které jim dávají život. Studoval na Akademie der Bildenden Künste v Mnichově a na San Francisco Art Institute v USA. Svá díla vystavuje po celé Evropě včetně Prahy a je zastoupen v mnoha soukromých německých sbírkách.

Národní divadlo: Návštěva

Ufff uuf uf. To byl tedy bizár. A že bych se nějak extrémně bavila, to nemůžu říct.
Návštěva, Nová scéna Národního divadla...

Hodnocení: 30% (za to, že jsme měla možnost projít si zákulisí Nové scény)

Emil Hakl, Ilona Smejkalová, Jan Frič: Návštěva
Premiéra: 22.11.2018.

Dramaturgie: Ilona Smejkalová. 

Výprava: Jana Hauskrechtová. 

Hudba: Petr Šmíd a citace. 

Režie: Jan Frič.
diváci na jevišti

Hráli: David Matásek, Ondřej Pavelka, David Prachař, Saša Rašilov, Tereza Vilišová, Petr Šmíd...

Divadelní debut současného úspěšného českého prozaika. Čtyři muži, dávní přátelé, pořádají večírek. Řeší se záležitosti osobní i dějinné, dávno dané a nezvratné, vedou se řeči o zániku lidstva, geopolitických eskapádách světových velmocí i prohnilosti českých elit. A hodiny pomalu odpočítávají čas...

Véčerní Praha

Procházkou přes most Legií, září 2019

 

 

 

 

Liberec, dolní centrum (streetart)

Liberec, dolní centrum, kolem Papírenského náměstí a Na rybníčku, září 2019.

   

 

 

 

 

Josef Malejovský: Zrození kultury (socha)

Tuhle sochu na piazettě Národního divadla, tedy na náměstí Václava Havla, mám opravdu v oblibě:-)

Socha Zrození kultury od Josefa Malejovského, která se pravidelně převléká:-)

Něco o původním autorovi:

Sochař Josef Malejovský se narodil 19. dubna 1914 v Holicích. V letech 1929-1931 studoval na Státní uměleckoprůmyslové škole bytového průmyslu v Praze (dnešní Střední uměleckoprůmyslová škola). Na škole získal vzdělání v oborech řezbářství a sochařství pod vedením učitelů Františka Kmenty a Damiana Pešana. Dále studoval v letech 1931-1936 na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Karla Dvořáka. Během německé okupace Malejovský pracoval jako Dvořákův asistent. Po studiích nastoupil dvouletou vojenskou službu. Poté pracoval jako retušér v keramickém závodě nebo jako pomocný dělník. Ve 40. letech se stal členem SVU Mánes. Ve své tvorbě se věnoval znázornění témat žánrové povahy, dominantní úlohu na jeho prací sehrávala drapérie, která mnohdy pohlcuje tělesnost sochy. Malejovský se během války často obracel k tématu nacistické okupace např. v sochách Smutek, V bouři, Tragédie, Po úderu. V roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa. Po válce přijal místo asistent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde působil hlavně v ateliérech Jana Laudy, Karla Pokorného, Josefa Wagnera a Bedřicha Stefana. Roku 1953 byl jmenován docentem a roku 1962 profesorem. Svou první příležitost pro monumentální realizaci získal v roce 1953 díky vítězství v soutěži na hlavní vrata Národního památníku na Vítkově, která byla realizována roku 1958. Malejovského tvorba se nesla zcela v duchu socialistického realismu. Díky tomu získal mnoho zakázek na pomníkovou tvorbu-mimo jiné sochu J. V. Stalina v Plzni (1953), Jana Žižky v Trocnově (1960), Otec a syn v Semilech (1960), pomník Aloise Jiráska v Hronově (1961) nebo pomník bratří Čapků v Malých Svatoňovicích (1969). Od sedmdesátých let zastával vedoucí funkci ve Svazu československých umělců. Malejovský je také autorem pomníku Klementa Gottwalda pro Teplice, Vsetín, Hradec Králové a Jihlavu. Jednou z jeho posledních realizací je pomník Bedřicha Smetany na pražském nábřeží (1984). Roku 1976 byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, kde setrval až do roku 1986. Za svou politickou loajalitu si několikrát vysloužil Státní cenu Klementa Gottwalda, řád Vítězného února a mnoho dalších státních vyznamenání. Zemřel 20. prosince 2003 v Trutnově.

Původní podoba sochy:

Liberecký street art: tučňák

 

 

Nedaleko ZŠ Barvířská jsem na pamětním kameni, připomínajícím financování cyklostezky z fondů EU, objevila tučňáka. Já vím, tučňáci přece žijí na jižním pólu... Je autorem streetartový umělec Wojta, který po městě rozmisťuje podobně vyhlížející kočky (více tady)? Nebo nějaký následovník?
I tak pobavilo.

Neboj - liberecké kočky (streetart)

V Liberci na cyklostezce - do liberecké kočkové série. 

Kofein Plac - reklama

Kofein Plac je stánek na liberecké Fugnerce, na dohled autobusového terminálu. Na místě bývalé trafiky/výrobny klíčů/zastávky tramvaje se objevil podnik, kde připravují výběrové a čerstvě pražené kafe. Musím se přiznat, že nejsem kávový znalec, vystačím si s rozpustnou kávou s hodně velkou porcí mléka, ale co mě baví, to jsou reklamy, které Kofein Plac má. Začala jsem si je fotit.

Aktuální reklama (září 2019)

Olbram Zoubek v Liberci, léto 2019

Olbram Zoubek před libereckou radnicí: Kúros, Klytaimnéstra, Jidáš a Ifigénie. Připomínka ojedinělé výstavy Socha a město 1969.

 Olbram Zoubek měl před 50 lety na Šaldově náměstí soubor soch Chodci, kteří se zdraví. Za tento soubor získal Cenu Matyáše Brauna.

Aktuální sochy byly vybrány ve spolupráci s dcerou Olbrama Zoubka Polanou Bregantovou, slavnostní vernisáž proběhla 20. srpna 2019, sochy by před radnicí měly vydržet zhruba rok. Sochy jsou v životní velikosti, každá váží zhruba 150 kilogramů, sokly mají zabudované do země.

 

 

 

 

 

 

 

A ještě jedna večerní...

Žižkovský tunel

Žižkovský tunel, zvaný též Karlínský tunel, je pěší a cyklistický tunel pod kopcem Vítkovem v Praze spojující Karlín (Thámovu ulici) s Žižkovem (ústí do Tachovského náměstí) v severojižním směru. Celý tunel se stejně jako kopec nachází v katastrálním území Žižkov, karlínský portál je právě na hranici katastrálních území. Byl slavnostně otevřen 21. dubna 1951 a dokončen v prosinci 1953. Původně byl Žižkovský tunel určen i jako protiletecký kryt.

Délka tunelu činí 303 m, šířka 4,4 až 4,8 m, maximální výška 3,40 m, převýšení 28,89 m s průměrným stoupáním 8,1 %. Železniční tunely Nového spojení od něj dělí jen 6 metrů horniny.

Nad portálem karlínského vstupu je od června 2017 nápis NEBOJ od brněnského street artového umělce TIMA. Nápis byl součástí prvního ročník festivalu vizuálního umění ve veřejném prostoru – m3.

 

 

 

 

 

 

Národní památník na Vítkově

U příležitosti návštěvy výstavy Zdrávi došli! o historii Klubu českých turistů jsem si nenechala ujít i prohlídku celého památníku. Byla jsem tu už kdysi dávno, určitě i  několikrát se školou, ale moc jsem si z toho už nepamatovala.

Národní památník je fascinující budova. Autorem architektonického návrhu byl architekt Jan Zázvorka, objekt měl sloužit jako památník československým legionářům. Základní kámen byl položen v roce 1928, v době protektorátu Čechy a Morava byl památník obsazen Němci, kteří tu měli sklad wehrmachtu. Po válce sem byl přenesen hrob Neznámého vojína. Součástí památníku je největší jezdecká plastika ve střední Evropě - socha Jan Žižka z Trocnova od sochaře Bohumila Kafky. Model sochy dokončil Kafka již v roce 1941, ale ke slavnostnímu odhalení došlo až na výročí bitvy na Vítkově 14. července 1950.

V roce 1948 byl Památník předán do rukou státu, od roku 1951 zde byli pohřbíváni významní představitelé Komunistické strany Československa. O dva roky později zde bylo vybudováno mauzoleum prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Mauzoleum K. Gottwalda bylo dostupné do roku 1962, poté bylo balzamované tělo zpopelněno.

Po roce 1989 byly veškeré ostatky vráceny rodinám zesnulých, či uloženy do společného hrobu Komunistické strany na Olšanském hřbitově v Praze. V roce 2001 se Národní památník stal součástí Národního muzea a od října 2009 je po několikaleté rekonstrukci otevřen pro veřejnost.

V Národním památníku na Vítkově naleznete stálou expozici Křižovatky české a československé státnosti, Slavnostní síň, hrob Neznámého vojína a expozici Laboratoř moci (zázemí mauzolea Klementa Gottwalda). Interiér Památníku je vyzdoben souborem mozaik Maxe Švabinského, tzv. Apotheosa vlasti, či plastikou Jana Štursy Raněný v Kapli padlých. Expozice Křižovatky české a československé státnosti zachycuje významné zlomy v našich dějinách 20. století. Tvoří ji pět důležitých mezníků: vznik ČSR v roce 1918, období Mnichova v roce 1938 a zánik Československa v roce 1939, jeho obnovení v roce 1945 a komunistický převrat o tři roky později, vznik československé federace v roce 1968 a pád komunismu v roce 1989. 

Nedílnou součástí Památníku je střešní terasa s  výhledem na Prahu a také kavárna s panoramatickým výhledem na Žižkov a Karlín.