Oldřichov - Dračí skála - Plešivec - rašeliniště Pernink (Krušné hory)

Jestli je pro mého syna Bárta něco motivací, aby šlapal, tak jsou to lanovky. Kvůli nim jsme ostatně do Krušných hor přijeli. Nejbližší lanovka je na Plešivci, ale jak se tam dostat, abychom tam nejeli trapně autem? Nakonec z toho byl nejdelší pěší výlet dovolené - 18 km. 

Vyrazili jsme z naší oblíbené zastávky Potůčky zastávka a dojeli do Oldřichova, což je část Nejdku. 

Odsud to bylo chvíli po silnici, ale nedalo se nic dělat. Červená ale pak konečně zahnula do lesa, a to jsme potřebovali. První postupový cíl: Dračí skála. Výrazná skalní dominanta (953 m), jedná se o granitovou skalní hradbu, k jejímuž vzniku došlo mrazovou destrukcí skalního tělesa. Pěkné. 

I ve zdejších lesích, jako ostatně asi všude, se těží. Zatímco my s Lucií jsme si prohlížely Dračí skálu, sledoval Bárt nakládání dřeva lesní technikou.

Pokračovali jsme neznačenou cestou lesem, za chvíli se nám ukázal Plešivec. 

Krom pár lidí u Dračí skály jsme dál nepotkali ani živáčka, což je stav, který preferujeme:-)

Po pár kilometrech jsme zahnuli na cestu zvanou Uhlířka a došli do Pstruží k lanovce. 

Lanovka na Plešivec, cíl, o kterém Bárt celou cestu hovořil. Pokud Vás zajímají technické detaily, najdete je tady. Převýšení 306 metrů zdolá lanovka za necelých pět minut. To celé za stopade pro dospělého a za kilo pro dítě (web skiareálu).

Bylo tu pár bikerů, jinak skoro nikdo. 

Čas na teplé jídlo, aneb chvalozpěv na jídelní termosku 3bit. 

Nahoře na Plešivci bylo lidí trochu víc - dá se sem bez problémů dojet autem a je tu jakýsi zábavní park pro děti s trampolínami, prolézačkami a lanovým centrem. Děti a motorky nás spolehlivě odradily.  

Po sjezdovce a pak po zelené turistické značce jsme došli do Abertam (zase kus po silnici, Bárt chvíli stávkoval, ale jinak se nedalo). Kdysi jsme tu byli týden na kolech, ale je to asi 20 let a skoro nic si z té obce nepamatuji, snad jen výrobnu kožených rukavic. Náměstí si revitalizovali rozhodně až mnohem později. 

Poslední cíl dne bylo rašeliniště v Perninku, na které mě  upozornil propagační materiál našeho ministerstva, zřejmě se tu budovalo z evropských fondů.  Hezké to tu mají, a co teprve, až to zaroste. 

Jak se píše na portálu Kudy z nudy: 

Na Perninském rašeliništi, starém dvanáct tisíc let, se v letech 1956 až 2000 těžila rašelina. Podle odhadů se jí tam vytěžilo až 900.000 metrů krychlových, často nešetrným frézováním až do sedmimetrové hloubky. Z původního rašeliniště se zachovalo jen asi 20 procent. Území bylo technicky rekultivováno, až v roce 2018 začaly práce na obnovení vodního režimu, ten se podařilo obnovit v roce 2020.

Perninské rašeliniště bylo v roce 2015 vyhlášeno evropsky významnou lokalitou v soustavě Natura 2000 a je chráněnou přírodní památkou. Stávající vegetaci tvoří například klikva bahenní, kyhanka sivolistá, šicha černá, rosnatka okrouhlolistá, všivec mokřadní či plavuň pučivá. K vidění jsou tu také vzácné druhy motýlů, zejména vymírající žluťásek borůvkový nebo bekasina otavní, ale i tetřívek obecný či bramborníček hnědý. Velmi hojné jsou zde zmije obecné.

Ochrana přírodní památky Pernink byla vyhlášena 9.června 2016. Předmětem ochrany jsou vrchoviště, přechodová rašeliniště a podmáčené smrčiny. S přírodní památkou seznamuje naučná stezka v jižní části území. Území dominuje rašeliništní jezírko, kolem kterého se můžete projít až k vyhlídkovému altánku. Rašeliniště jsou unikátním ostrůvkem severské přírody ve střední Evropě. Potoky pramenící v živých rašeliništích ani za největšího sucha nevysychají.

Už jsme byli docela utahaní, navíc to podle meteoradaru vypadalo na déšť, jenže bus jel až za dvě hodiny. Tak co tedy zkusit stihnout vlak? Podle navigace to máme na perninské nádraží, což je druhá nejvýše položená železniční stanice v Česku (!), půl hodiny, vlak jede za 35 minut. Zkusíme to? Málem jsem tedy cestou do kopce zahynula, ale zvládli jsme to. Vlak měl navíc asi pět minut zpoždění, nikoliv ovšem déšť, ten přišel v ten stejný okamžik, kdy jsem se na zastávce zřítila na lavičku. 

V podvečer, po dešti, jsme se s Bártem šli ještě projít do okolí našeho penzionu, kde se volně pohybují zvířata, ten večer konkrétně dva koně. Romantika, že jo? 

Horní Blatná - Potůčky (dovolená v Krušných horách, den 1.)

Letošní léto bude kvůli kovidu asi zase specifické. A tak jsem se rozhodla moc neexperimentovat a zůstat doma. Na první letošní dovolenou jsme měli jet s Bártem a s babičkou do Krušných hor. Jenže babička si to s ohledem na zahradu atd. rozmyslela, takže s námi nakonec jela kamarádka Lucie. A bylo to moc fajn. 

Ubytování jsem nalezla už loni na podzim v krásném penzionu Stráň v Potůčkách. Nová budova, nové a moderní vybavení, a to ticho! Jen několikrát za den projel kolem vláček Potůčky-Karlovy Vary, který jsme během pobytu několikrát využili (zastávka na znamení Potůčky-zastávka byla jen pár set metrů od penzionu). Z okna jsme se dívali na pastvinu, kde se volně procházeli koně, kráva, tele a stádo koz. Idyla sama. Jediné, co bylo trochu problematické, byla příjezdová cesta, která byla hodně úzká, jen pro jedno auto, takže jsem pokaždé trnula, jestli nebudu muset couvat - to by bylo s Bártem a jeho fóbií z brzd a nízkých otáček motoru docela problém. Ale nakonec jsme to vyřešili jinak - buď jsme jezdili vlakem, nebo Bárt chodil s Lucií zkratkou k silnici a já to zatím objela sama. Za celý týden jsem couvala jen 1x, a to ještě na celkem přehledném úseku.

V sobotu jsme dorazili kolem třetí, rychle jsme vybalili a běželi na vlak, který jel kolem půl páté. Na zastávku jsme museli po kolejích, protože přístupová cesta k ní už dávno zarostla - tady totiž skoro nikdy nikdo nenastupuje:-) Jeli jsme jen jednu stanici, a sice do Horní Blatné. Prohlédli jsme si náměstí, prošli kolem Maxi lavičky a trpaslíků a pokračovali kolem Vlčích jam k rozhledně na Blatenském vrchu. Byla jsem tu naposledy asi před 20 lety... Od rozhledny jsme šli kolem Blatenského kanálu až domů, celkem to bylo asi 5 km. 

Město Horní Blatná (německy Bergstadt Platten) se nachází  ve vrcholových partiích Krušných hor. Žije v ní 389 obyvatel. Historické jádro města patří k nejzachovalejším v Krušných horách a je městskou památkovou zónou.

Zaujalo - fotografie domu, jak bude po postavení vypadat. 

Místní atrakce: tzv. Vavřincova lavička. Vznikla v roce 2018, na šířku má 4 m, sedadlo je ve výšce 1,42 m a celková výška je 2,8 m. Vylézt na ní je kumšt a mít ji pro sebe (tj. bez zástupu dalších lidí, kteří potřebují fotku na instagram) je téměř nemožné. Aspoň, že na trpaslíky se fronta nestála...

Další atrakcí na cestě byly Vlčí jámy. Jak praví Wikipedie: 

Přírodní památka se skládá z Vlčí a Ledové jámy. Výše ve svahu se nachází Ledová jáma, která vznikla vytěžením cínovcového pásma Jiří. Je až dvacet metrů hluboká a velmi úzká, čímž je v ní omezen pohyb vzduchu. Vzniklo tak specifické mikroklima, díky kterému se na dně jámy hromadil sníh a led, který neroztál ani během léta. Roku 1813 pochází zmínka o využití ledu při léčení vojáků raněných v bitvě u Lipska. Proces tvorby ledu byl narušen v roce 2005, kdy byly z jámy nelegálně odvezeny téměř dvě tuny sněhu a ledu ke stavbě sněhuláka. Dalším negativním jevem, v jehož důsledku jeskynní led zcela vymizel, bylo sucho v letech 2017–2019.

Vlčí jáma vznikla odtěžením cínovcového pásma Wolfgang a pozdějším částečným zřícením stropů podzemních komor a skalních stěn. Propadlina je přes 120 metrů dlouhá, široká asi čtrnáct metrů a hluboká asi dvacet metrů. Pozůstatky obou dolů jsou památkově chráněné. Ledovou jámu na počátku dvacátého století turisticky zpřístupnil hornoblatenský Krušnohorský spolek, který vybudoval kamenné schodiště.

Byla jsem tu (shodou okolností taky s Lucií), asi před dvaceti lety - tehdy tu ten sníh ještě byl, byť si to pamatuji jen matně...

Blatenský vrch - rozhledna bohužel už zavřená (otevřeno do pěti, my dorazili v šest), ale i tak pěkná.

Nejstarší stavbou na Blatenském vrchu je rozhledna, která pochází z roku 1913. Za svůj vznik vděčí Spolku pro zimní sporty, působícímu tehdy v nedalekém městečku Horní Blatná, jehož členové měli velké ambice přeměnit okolí na centrum turistiky a sportu. Požádali známého chebského architekta Karla Matusche o vypracování projektu hotelu s rozhlednou, spojujícího v sobě možnosti ubytování, stravování a vyhlídky do kraje. Stavba horské chaty s rozhlednou byla zahájena v létě roku 1912 a první návštěvníky uvítaly 5. července 1913, ještě před zahájením zimní sezóny. Při této příležitosti byla věž hotelu slavnostně pokřtěna jménem rakouské arcivévodkyně Zity. V poválečném období připadl objekt pohraničníkům. Ti jej zanechali v takovém stavu, že musela být chata zbourána a zůstala samotná rozhledna. O ní se již řadu let dobrovolně starají ochránci přírody, kteří mají na Blatenském vrchu také svojí chatu.

(zase wikipedie)

Tahle cesta byla plná zajímavostí - tou další byl Blatenský vodní příkop.

Blatenský vodní příkop (německy Erbwassergraben) je přivaděč vody vedoucí z přírodní rezervace Božídarské rašeliniště do Horní Blatné. Příkop je považován za unikátní vodní dílo.V roce 2017 byl prohlášen národní kulturní památkou. Více se o něm dočtete tady.

A další zajímavosti se můžete dočíst také na blogu u Lucie.