Okolo Holan a Zahrádek

Zase jeden výlet do kraje kolem Holan a Zahrádek. Jen jsme to tentokrát nevychytali s počasím - bylo velké horko, téměř léto (a přitom 21.4.) a my jsme se pohybovali hodně po cestách mimo les a mezi poli... 

Sraz byl v Zahrádkách (pamatuje, ne? Básníci a "nás v Zahrádkách učili"), u zámku, který je po požáru v roce 2003 pořád ještě ne v příliš dobrém stavu. 

Valdštejnskou alejí (vysázena z podnětu Albrechta z Valdštejna někdy po bitvě na Bílé hoře - v současné době je alej tvořená stromy různého stáří, ty nejstarší lípy by měly být staré 250 let) jsme došli brzo Barbořinu mostku a pak na kraj lesa.

 

Odtud jsme zabočili ke kostelu sv. Barbory, jedinému pozůstatku zaniklé obce Mnichov. Už jsme tu kdysi byli s Tomášem, je tu krásně. 

 

  

  

Přes obec Borek jsme pokračovali po modré značce k hrádku Jiljov, kde jsem byla poprvé. Bývalá tvrz ze 14. století, v 19. století za hraběte Kounice romanticky upravena. Dnes slouží jako vyhlídka, ze které není nic vidět. Ale pěkné to tu je. 

  

 

Pak už nás vedro zmohlo. V Holanech jsme se stavili v hospodě, kde měli ručně psaný jídelní lístek, Bárta to tam ale nebavilo, tak jsme na zbytek osazenstva čekali u rybníka. Holany a okolí, to je místo, kde se odehrává Urbanův Hastrman, tady to mám ráda. Nakonec jsme prošli osadou Rybnov, kousek po silnici a kolem rybníka Jílovka se vrátili na silnici do Zahrádek.

  

 

  

Kvůli vedru trochu náročné, navíc jsem si zapomněla kartu do foťáku, takže foceno jen telefonem. 

Bydlet spolu. České kolektivní domy.

Velmi zajímavá výstava v Lázních. 

Výstava o kolektivním bydlení, tzv. koldomech, je pojatá chronologicky a v každé dobové etapě se věnuje dominantním sociologickým, politickým, urbanistickým ad. důležitým tématům. Na začátku mapuje meziválečné snahy o formulování programu kolektivního bydlení formou architektury. Kromě architektonických modelů a plánů výstava představí rovněž dobové vybavení bytů nebo vzpomínky pamětníků. Výstava bude určena jak pro širokou veřejnost, která se s myšlenkou kolektivního bydlení dosud nesetkala. Současně může být výstava inspirativní a velmi aktuální vzhledem k dnešní bytové situaci.

Snem většiny českých rodin je individuální rodinné bydlení. Přes nesporné výhody tohoto způsobu bydlení nelze opomenout, že se jedná finančně náročnou variantu bydlení, která se nadto nesmazatelně a nevratně zapisuje do naší krajiny. Již v průběhu 20. století se objevoval názor, že uzavírání se do čtyř stěn individuálního bydlení nás spíše omezuje, než osvobozuje. Snahou skupiny progresivních architektů byl pravá opak – zapojit jednotlivce a rodinu do většího společenského celku a využitím společných – dnes bychom řekli sdílených – služeb uspořit čas a prostředky na bydlení. Dnešní trend sdílení svým způsobem omezuje pocity osamělosti, dává prostor pro vzájemnou výpomoc, komunikaci a setkávání.

Výstava nás zavede k architektonickým pokusům první poloviny 20. století, které se snažily kolektivní bydlení definovat architektonickou formou. Kritická reflexe těchto pokusů může být inspirací pro dnešní přemýšlení o podobách sdíleného bydlení.

Výstava bude určena jak pro širokou veřejnost, která koncept kolektivního bydlení vůbec nezná, ale stejně tak pro odbornou veřejnost, která může naopak výsledky předchozích desetiletích zpracovat v současných projektech sdíleného bydlení.

Zajímavou sekcí výstavy je část věnovaná tzv. domům hotelového typu vznikajících od šedesátých do osmdesátých let minulého století, a jež dosud nebyly nikdy souhrnně představeny. Tuto sekci doplní vzpomínky pamětníků.

Výstava chronologicky sleduje historické etapy vývoje kolektivního bydlení, přičemž v každé etapě je vyzdviženo jedno či několik dominantních témat (sociologických, politických, architektonicko-urbanistických).

Výstava vznikla v Muzeu umění Olomouc (kurátoři Klára Jeništová, Hubert Guzik a Lenka Kužvartová) a partnersky se podílí Oblastní galerie Liberec a Alšova jihočeská galerie.

(Text Oblastní galerie Liberec)