Film Hoteliér v kině Varšava

Takový liberecký kulturní underground... V sále zachraňovaného kina Varšava dřevomorka a zima (pára od pusy, teplota kolem 5 C), v publiku jen skalní fandové, film z DVD, vlastně tedy spíš rádio... Jak prohlásil přítomný Josef Abrhám: "Jako za války, obdivuju Vás". Nakonec ale večer, na který se dlouho vzpomíná...

Dokumentární film natočil Josef Abrhám ml. o prázdninách v roce 2011. V hlavní roli - Pavel Landovský, kdysi divadelní a filmová hvězda, dnes stařec, který boj s cukrovkou a dalšími zdravotními obtížemi už víceméně vzdal. Jeho kamarád režisér Jan Kačer se rozhodl probrat ho z letargie tím, že spolu s dávnými kamarády Pucholtem a Abrhámem společně nastudují jednu z Landovského her: "Hodinového hoteliéra". 

Celý film je záznamem tohoto pokusu. Vše je velice intimní a autentické, všichni se znají roky a ve filmu jsou velmi upřímní a přirození. Landovský neustále na někoho řve a nadává, Pucholt je stejně roztomilý jako kdysi, jen v sobě nezapře dlouholetou kariéru lékaře (nutí Landovského měřit si cukr a píchat si pravidelně inzulín, a to nikoliv přes šaty), navíc k roli přistupuje velmi poctivě a stále si opakuje text. Kačer vede dlouhý rozhovor s Libuškou Šafránkovou o smyslu celého projektu, a je velmi rozčarován z toho, že ona se na věc dívá s ohledem na Landovského zdravotní stav a celou akci považuje spíš za exhibici a parazitování. Josef Abrhám starší se oproti tomu skoro nezapojuje, ale jak říká v jednom rozhovoru jeho syn - přesně takový on je... Brzy je jasné, že uvedení hry na jevišti normálního divadla je opravdu utopií, všichni si ale po svém užívají toho, že se mohli takhle společně sejít, vždyť je to možná naposledy. Film má i happyend - nakonec se přece jen kdesi v ateliéru uskuteční dvě komorní představení jen pro přátele (poslední záběry z publika jsou na další legendu 60. let - režiséra Krejčíka, který záhy poté zemřel).

Film není jen dokumentárním záznamem snahy o nastudování hry, je také reflexí našeho současného života - řeší se tu třeba otázky stárnutí a vztahu české společnosti ke starým lidem, probírají se tu obavy i touhy s pozdním věkem spojené. Smutek, pesimismus ve vztahu k budoucnosti a zároveň radost ze setkání, touha ještě něco dokázat.

Kamera ve filmu není "neviditelná", ale herci nebyla vnímána jako cizorodý prvek. Asi jen díky dlouholetým vazbám a příbuzenským vztahům mohl takový film vzniknout. Jen mě, přiznávám, rušily lyrické vsuvky v podobě bílých koní - autorským záměrem bylo prý evokovat blízkou smrt a také připomenout atmosféru kultovního filmu té doby, Markéty Lazarové - no, to jsem tedy opravdu nepochopila. Ale to je jediná má výtka...

A co beseda po filmu? Byl to zážitek. V baru (kde bylo přece jen o pár stupňů tepleji) se s diváky sešla většina protagonistů - Pavel Landovský, Jan Kačer a oba Josefové Abrhámové, st. i ml. Pavel Landovský si sice pro diváky připravil bonus v podobě nedoslýchavosti, ale jinak bylo jasné, že záměr původního projektu nakonec vyšel. Vypadal podstatně líp a zdravěji než ve filmu, házel historkami i bonmoty, no a ostatní mu zdárně sekundovali. Nebylo to povídání jen zábavné (kapitola Pucholt), vlastně spíš naopak (témata typu stáří, zdraví, stav současné kultury, vztah k Liberci), ale přesto si všichni užívali toho, že mohou "být při tom".

Přítomnost hereckých legend uprostřed hrstky diváků, spoře osvícené a originální prostředí tak trochu "vybydleného" kina Varšava, pára od pusy a vůně svařáku, vědomí, že něco podobného se už asi nikdy opakovat nebude, to vše nás pro tento večer spojilo... Díky.

Liberecké zajímavosti: Slon u letiště

V Liberci máme několikero slonů. Jednak pochopitelně v zoo (teď tam dokonce pořídili novou slonici), no a v brzkém létě pak létají sloni po městě v rámci festivalu Mateřinka. Dalšího slona v životní velikosti jsem nedávno objevila u letiště - je to maskot firmy FEROMAX (hutní materiál), stojí v areálu firmy a je k nepřehlédnutí...

Historické lampy v centru Liberce

Pár záběrů na lampy, které osvětlují centrum Liberce, konkrétně prostor kolem divadla F.X. Šaldy.

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Liberec: dům, kde sídlilo gestapo i Rudá armáda

V Liberci, vedle krajské vědecké knihovny v Rumjancevově ulici, stojí dům se zajímavou historií. V roce 1900 jej postavil za tehdejší synagogou známý liberecký stavitel Adolf Bürger. V roce 1937 koupil dům spolu s domem na sousedním pozemku stát, a to pro zřízení školy uniformované policie. Po okupaci pohraničí převzalo objekt gestapo.

Gestapo upravilo sklep na vězeňské kobky a v nádvorním traktu vybudovalo tajné popraviště. V této budově také zasedal liberecký stanný soud, a to 22.2.1945, 16.3.1945 a 24. a 30.4.1945. Vynesl celkem 18 rozsudků smrti, které byly také obratem vykonány. Po válce zde sídlilo velitelství sovětské armády pod vedením plk. Lykova a později plk. Ivana Michajloviče Rumjanceva, po kterém byla pojmenována i celá ulice. Období sovětského velení ostatně také připomínká pamětní deska na domě. Dům je od roku 1964 kulturní památkou, popraviště gestapa je památkou od roku 1974. V domě byl v květnu 1984 otevřen Památník odboje, který byl součástí Severočeského muzea (zrušen 1990). 

(zdroj: Kniha o Liberci)

 

 

 

Liberecké sochy: Kočky

Na libereckém náměstí dr. E. Beneše najdete hned vedle radnice zajímavou sochu, resp. sousoší, oblíbené zejména dětmi. Jedná se o dílo sochařky Martiny Niubó-Klouzové s názvem Kočky. Poprvé se tu Kočky objevily už v září 2010, potom přenechaly místo dočasným instalacím dalších děl. Podruhé a zdá se, že na delší dobu, byly nainstalovány právě před rokem, v dubnu 2012.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kostel sv. Kříže v Liberci

Kostel sv. kříže je nejcennějším libereckým barokním kostelem.

V srpnu roku 1680 vypukla v Liberci epidemie moru, která si vyžádala na 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých brzy přestal dostačovat městský hřbitov u kostela sv. Antonína, a proto bylo vybudováno nové pohřebiště a při něm pak roku 1696 menší kostel. Autorem byl pražský stavitel italského původu M.A. Canevalle, který symbolicky zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě sv. Kříži byl kostel zasvěcen. 

 Pod vedením stavitele J.J.Kuntze proběhla v letech 1753-1756 rozsáhlá přestavba, po které kostel vzhledově připomíná chrám v Hejnicích a představuje nejcennější barokní stavbu Liberce. Zajímavá je jistě i skutečnost, že právě v kostele sv.Kříže byla roku 1759zřízena první veřejná knihovna v Liberci. Zásluhu na tom měl především Anton Kopsch, který také financoval bohatou výzdobu kostela. Cenná umělecká díla zde zůstala zachována až do dnešních dnů, nejvzácnější z nich je soška Matky Boží. 

 (stránky Libereckého kraje)